Všechno začalo již v lednu, kdy jsme se s Vendou Víchovou rozhodly, že ochutnáme atmosféru vyšších závodů. Poslaliy jsme přihlášky a ejhle, ona přišla kladná odpověď, že nás berou. Takže začal trénink - no spíše pokus o trénink. S malým dítětem se o nějakém aktivním postupném tréninku mluvit ani nedalo. Spíše, když dítě spí, honem se trénuje. S postupem času jsem začala dojíždět do Kylešovic, kde jsme s Vendou dávaly poslušnost tak nějak dohromady. Někdy se to dařilo, ale byly chvíle, kdy jsem to všechno chtěla zabalit. Prostě jako na houpačce.
Než jsem se nadála, termín byl za dveřmi. Začal čas balení. Zabalit Tomáška, kočárek jídlo pro nás všechny a par hadříku pro sebe a samozřejmě nesmím zapomenout na psa. Prostě v pátek ráno jsme stáli před Vendulčiným domem a vše jsme ládovali do jednoho auta. Při tom nám déšť skrápěl veškerá nabalená zavazadla. Oblečení se nám lepilo na těla a v rádiu hlásili, kde všude jsou již třetí povodňové stupně. Při tom ještě před třemi dny padaly teplotní rekordy. Před desátou hodinou jsme se vydaly na cestu. Kemp byl již zamluvený, tak už nás čekala jen pětihodinová cesta do Liberce.
Cesta nám utekla celkem v pohodě. Největší strach jsem měla z chování Tomáška. Přeci jenom měl teprve sedm měsíců, ale jak se ukázalo, bylo to úplně zbytečné. Celou cestu si buď hrál nebo spal. Po malém bloudění jsme nalezly kemp. Mimochodem se v tomto kempu konal sraz přivrženců autíček Fiat Multipla. Takže jediné auto, které bylo jiné, bylo to naše. Trošku jsme si odpočinuli a hurá na trénink na místní cvičák. Vše proběhlo v pořádku a tak jsme se jely zabydlet a odpočívat na příští závodní den.
A teď už k samotnému závodění. Ráno po rozlosování startovních čísel, jsme s Brucem vyrazili na stopy. Samozřejmě jsem si vylosovala poslední stopu, takže jsem promrzla na kost a ještě jsem svou nervozitu musela držet co nejvíc na uzdě. Bruce vyrazil celkem přesvědčivě, takže jsem neměla strach, že by stopu nenasál. Šel celkem pěkně až do prvního předmětu. Tam jsem udělala velikánskou chybu, která, jak se později ukázalo, nás stála umístění. Bruce si nechtěl lehnout do deštěm promáčené trávy a já jsem nepoznala, že zastavením označil předmět. Tedy když jsem se nerozešla, tak tedy pokračoval ve stopování a druhý předmět už potom označil opět stáním. Celkový počet byl 84 bodů bez jednoho předmětu. Při poslušnosti se začínalo rozprchávat. A však, když jsme šli na poslušnost my, pršelo už tedy pořádně. Poslušnost jsme zvládli celkem v pohodě. Samozřejmě bez komplikací se to neobešlo. Jeho pomalé rozštěkávaní bylo ohodnoceno nulou a odložení za pochodu, to mě opět záporně překvapil. Při otočce a pohledu na psa s jeho pohledem, přeci si nebudu sedat do toho mokra, jsem jen trpce litovala, že mu na závodě nemůžu vysvětlit, že tohle se prostě neděla. Za tyhle nezdary a ještě pár nepřesností jsme od pana rozhodčího obdrželi 78 bodů. Potom přišla na řadu obrana. To už lilo jako z konve. Při běhu od psů stříkala voda a po cvičáku jsme chodili ponořeni po kotníky ve vodě. Trošku jsem se bála, aby Bruce při dohlídání zůstal u figuranta a nešel se někde schovat pod střechu. Makety proběhl v pořádku. I u štěkání mě překvapil, že štěkal celkem aktivně. Při přivolání k noze se trošku zpozdil u kontroly rozhodčího. Přepad a doprovod byl celkem v pořádku. Bruce se ale začínal pomalu poohlížet po mně a aktivně nedohlídával. A to byl náš největší problém. Byla jsem ráda, když obrana skončila. Po obličeji mi stékaly prameny vody a v gumákách jsem měla dva rybníky. Celkem jsme si za obranu vysloužili 77 bodu. Jak mi spadl kámen ze srdce, určitě to muselo být slyšet až v Ostravě. Měla jsem obrovskou radost, zkouška byla splněna a bodový limit na postup na mistrovství republiky taky. Po závodě jsme se s Vendy rozhodly, že si víkend ještě prodloužíme. Bylo šest hodin, všichni jsme byli promočení a zmrzlí a při představě, že v Ostravě budeme až o půlnoci jsme jakékoliv cestování odložily.
Co k tomu ještě dodat. Chci poděkovat všem, kteří mi větší či menší měrou k tomuto úspěchu pomohli. Vendule Víchové za pomoc při tréninku poslušnosti a veškeré vyřizování a půjčení auta s přívěsem. Renatě Brunclíkové, která mi pomáhala s poslušností a s tréninkem stop. Michalovi Hajderovi a Zdenkovi Poláškovi za přípravu Bruce na obrany. A nesmím zapomenout na svou rodinu a přátele, kteří mi hlídali Tomáška, když jsem trénovala nebo závodila. Těmto lidem patří můj velký dík.
Eliška
