O víkendu 12. - 13. dubna se konal Beskydský stopařský speciál. Tento závod pořádá ZKO Frýdlant nad Ostravicí. Trochu neočekávaně jsem se tohoto závodu účastnila i já se svým psem Brucem. Ale teď pěkně od začátku...
Na začátku roku jsem začala uvažovat jakých závodů bych se chtěla se svým psem účastnit. Na mysl mi přišel Beskydský stopařský speciál IPO-FH s udílením titulu CACT a se zápisem zkoušky. V únoru jsem tedy psala zda mají ještě v závodě místo. Bohužel mi přišla záporná odpověď, že závod už je beznadějně zaplněn. Proto jsem byla překvapena, když mi pár dnů (čtyři dny) před závodem přišel email o uvolněném místě. V té době jsme se s Brucem připravovali na zkoušku ZVV3. K této zkoušce patří tříhodinová stopa. Proto po krátké rodinné poradě, zda někdo pojede se mnou a pohlídá mi mého sedmiměsíčního syna Tomáška, kdy tato úloha padla na moji maminku, napsala jsem tedy panu Zbyňku Novákovi krátkou odpověď, že se tedy závodu zúčastníme.
Samozřejmě jsem hned následujícího dne připravila pro Bruce tréninkovou tříhodinovou stopu s ostrými lomy a obloukem, vedoucí přes místní stezku. Pes se s touto stopou celkem zdárně popral a tak jsem na závod odjížděla se slovy BUĎ a NEBO.
Sobota ráno před samotným závodem byla velmi krušná. Nejprve nabalit auto. To znamená dvě dospělé osoby, autosedačka s Tomáškem, kočárek, plínky a vše ostatní co k miminku patři. Ještě vodu pro psa, postroj, stopovačku a hromadu dokumentů.
O půl osmé ráno jsem již odevzdávala veškeré dokumenty a v osm hodin se losovala startovní čísla. Ještě ranní nástup, kontrola čipů a tetovacích čísel a hurá na stopy. Vylosovali jsme si číslo 11 což znamenalo, že budeme vypracovávat stopu v obilí, mezi prvními třemi.. A teď už jak se nám to stopování povedlo... Bruce stopu načichal a pomalu postupoval. Označil první předmět, poté postupoval po stopě, první lom a rovnou ostrý. Po trošce ověřování lom vypracoval a postupoval po druhém úseku a pak přišla pohroma, tedy pro mně. Bruce načichal křižení cizí osobou a vytáhl mě ze stopy. Zaznělo písknutí a konec stopy. Bodové hodnocení rozhodčího, zoufalých 18 bodů. Pro mně skončily veškeré naděje pro vykonání zkoušky. Jaká škoda. Jela jsem domů smutná, že z té mojí "Brusinky" nikdy žádný stopař nebude. Odpoledne mi to ale nedalo a ještě téhož dne jsem doma našlapala kratičkou stopu a požádala jsem paní Renatu Brunclíkovou, aby mi stopu několikrát překřížila. Renata přijela a ochotně stopu několikrát prešlapala. Za tuto pomoc jí velmi děkuji. Bruce stopu vypracoval a křížení si ani trošku nevšiml. Večer jsem usínala a doufala, že příští den bude snad lepší.
Ráno nás opět čekalo divoké balení a opět směr Frydlant nad Ostravicí. Další stopa nás čekala tentokrát na trávě. Protože jsme v sobotu nastupovali mezi prvními, v neděli nás čekalo opačné pořadí. Po losování na nás čekala předposlední stopa dne. Terén mé stopy by se dal popsat větou "Přes hory přes doly". Nejprve jsme se vyšplhali do kopečka, kde na nás čekal již pan rozhodčí s kladečem. Samotná stopa začínala na tenké lesní trávě a hurá z kopečka. Pak oblouk do kopečka, předmět a z kopečka. Srdce mi bilo jak o závod. Najednou jsme přešli menší bažinku opět lom a zase do kopečka. A tak to bylo pořád dokola. Byla jsem tak nervózní, že jsem ani nezaznamenala, kde by mohlo být křížení. Uprostřed jednoho úseku se Bruce zakoukal do lesa. Zde jsem musela dát povel a další větší ztrátou pro nás byl neoznačený předmět a potom ještě par menších ověřování na stopě. Na takovém různorodém terénu jsme ještě nikdy stopu nevypracovávali. Po skončení stopy mi pan rozhodčí oznámil, že jsme si vyčuchali úžasných 90 bodů. Tetelila jsem se jako pávice, jakou jsem měla radost. Po sobotním zklamání mi to dodalo opět sílu do další práce. Vím, že to nejsou body, se kterými se vyhrávají závody, ale pro mě jako "Kynologa amatéra" to byla obrovská zkušenost. Povzbudilo mě to k další práci s tou mojí "Brusinkou".
Co závěrem říci? Závod byl úžasně připraven. Nikdy jsem se ještě takto velké akce neúčastnila. Vše klapalo naprosto dokonale. Všichni věděli, co mají dělat. Kladeči byli naprostí profesionálové, pánové rozhodčí byli spravedliví a každému nadělili tolik bodů, kolik si zasloužili. Hlavně chci poděkovat, že mi pořadatelé vyšli vstříc a vyhověli mým požadavkům ohledně mého syna Tomáška. Za tyto podmínky jim patří obrovské poděkování. Velky dík patří i všem lidem, kteří se o nás závodníky starali. Ať už závozčí, nebo paní kuchařky, či paní s autem, která se o nás starala na stopách.
Jednu věc vím určitě. Příští rok se na tento závod budu hlásit už na začátku ledna, abych se mohla Beskydského stopařského závodu znovu účastnit.
Eliška
